Archív článků

Unikátní výstavy Setkání v pekle, Překonej stěnu smrti

13.02.2013 18:05

Ve dnech 19. - 27. února 2013 byly v přednáškovém sále v I. poschodí nainstalovány dvě unikátní výstavy autorů Miroslava Kasáčka a Luďka Navary o třetím odboji s názvem Setkání v pekle a Překonej stěnu smrti. Výstavy ukazovaly na konkrétních příkladech statečnost a odvahu lidí bojujících s komunistickým režimem včetně příběhů lidí, kteří za totality utíkali za svobodou.

Vernisáž proběhla 19. února v 18 hodin za účasti autora Miroslava Kasáčka s promítnutím dokumentu Pomsta.

Součástí této akce bylo i autorské čtení a prezentace nové knihy obou autorů s názvem Volavčí sítě - po stopách třetího odboje, které proběhlo příznačně 25. února. Autoři vycházeli z původních dobových pramenů a vzpomínek pamětníků a řada autentických fotografií a archiválií je zde zveřejněna vůbec poprvé.

Více na http: www.sdruzenipamet.cz/pamet

Do knihovny přijela odborná hodnotitelská komise

 10.09.2012 10:18

Protože nás komisaři Vesnice roku vyhodnotili jako nejlepší knihovnu v Jihomoravském kraji, postoupili jsme spolu s dalšími dvanácti knihovnami z ostatních krajů České republiky do celostání soutěže Knihovna roku 2012, vyhlášenou Ministerstvem kultury ČR. V týdnu od 3. do 7. záři všechny knihovny objížděla pětičlená hodnotitelská komise tentokrát složená z odborníků z oblasti knihovnictví v čele s paní ředitelkou olomoucké knihovny RNDr. Lenkou Pruckovou. My jsme přišli na řadu jako poslední v pátek 7. září. Měli jsme prostor dvě hodiny na předvedení naší knihovny, komisi zajímal interiér, ale i exteriér knihovny, činnost, statistické údaje aj. Setkání to bylo milé, neformální, ale uvidíme.

Diplom za vzorné vedení knihovny

04.07.2012 14:48

V rámci soutěže "Vesnice roku" byla naše knihovna oceněna "Diplomem za vzorné vedení knihovny". Obce, jejichž knihovna získá tento diplom, postupují do celostátního kola soutěže Knihovna roku, kterou vyhlašuje Ministerstvo kultury ČR. Porotcům děkujeme.

hodoninsky.denik.cz/zpravy_region/vesnici-roku-je-tvarozna-lhota-20120615.html

www.mediafax.cz/regiony/4070149-Jihomoravskou-vesnici-roku-se-stala-Tvarozna-Lhota-na-Hodoninsku

Den otevřených dveří ve Škole pohody

28.08.2012 09:53

Ve středeční odpoledne 22. srpna 2012 proběhl "Den otevřených dveří" ve Škole pohody. Tuto akci jsem naplánovala už asi měsíc dopředu, tudíž jsem nemohla předvidat, že se trefím zrovna na den, kdy teploty vystoupnou přes 35 stupňů. Ale i přesto přišlo asi 35 našich občanů. Prohlédli si zrekonstruované horní podlaží, nové bezbariérové toalety, ocenili Family Point a někteří uviděli poprvé naši knihovnu.

Dospělí si přiťukli ratíškovickým vínem a děti si odnesly drobné sladkosti.

Family Point

10. 08. 2012 9:26

Literární soutěž - Moje babička - výzva

10.08.2012 09:48

V letošním roce si připomínáme 150. výročí úmrtí významné české spisovatelky Boženy Němcové.  Její próza a pohádky se staly národním pokladem, určitě všichni známe minimálně její nejslavnější dílo Babičku, ať už jsme ji četli nebo shlédli Moskalykův film s Jarmilou Kurandovou a Libuškou Šafránkovou nebo starší černobílou verzi s Terezií Brzkovou a Natašou Tánskou.

A tak se přímo nabízí téma k vyhlášení prvního ročníku literární soutěže. Téma zní „Moje babička“ respektive „Moja stařenka“.

Vybízíme širokou ratíškovickou veřejnost, děti i dospělé,  napište nám svoji vzpomínku, ať nezapadne. Můžete použít jakýkoliv literární žánr, napsat třeba povídku či báseň, ale vždy musí být hlavní postavou babička, stařenka, stařka, prastařenka.

Příspěvky můžete napsat rukou nebo na počítači, přinést osobně do knihovny nebo poslat elektronickou poštou na adresu knihovny (knihovna.ratiskovice@tiscali..cz.) a to do 21. září 2012.

 Autoři nejzajímavějších příspěvků budou v Týdnu knihovnen (1. - 7. října) oceněni knihou a jejich příspěvky pak s jejich souhlasem zveřejněny v Ratíškovickém  Zvoně.

Věřím, že se najde hodně odvážných pisatelů a těším se na zajímavé čtení.

Moja stařenka - Jana Chovancová

24.10.2012 10:52

Vítězná práce v dětské kategorii.

Moja stařenka

            Moje prababička Anežka Biersacková se narodila v roce 1915, bylo to na začátku první světové války. Mockrát mi vyprávěla o první i druhé světové válce. Měla osm sourozenců, mamička byla v domácnosti a tatínek pracoval v „ rynkovce“, to byla cihelna. Měli psa, který se jmenoval Pročsaptáš, a to proto, že když každý přišel, tak se ptal: „Jak se jmenuje ten pes?“ A oni řekli „ Proč sa ptáš?“.  Když se to řekne dohromady, zní to jako docela dobré jméno. Vždycky, když nám tu historku vyprávěla, moc jsme se nasmáli.

            Když vyrostla a šla do služby do rodiny právníka, který pracoval pro prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, někdy k nim chodil na oběd, tak s ním sedávala u stolu.

            Prababička uměla nádherně vyšívat, jako stroj, pro naše krajany ve Vatikánu ušila dvacet krojů. Doma máme celou skříň krojů, ve kterých chodím a hraju ještě dnes. Za peníze, co ušetřila ze služby v Praze, si koupila šicí stroj Singer, který stojí v jejím pokoji dodnes, a ještě kolo, které měla jako první v Ratíškovicích. Měla tři děti, ale po třinácti letech ovdověla a musela všem nástrahám života čelit sama.

„Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla, tak jdi a žij.“

Smířila se s tím, i když zanedlouho umřeli i rodiče, vychovala tři děti. Bydlela s námi asi dvacet pět let. Byla se mnou celý život, byla skromná a nikdy se na mě, na bratry, ani na další vnoučata nezlobila. Kreslila mi obrázky, navlékaly jsme korálky, vyšívaly a zpívaly si. K narozeninám a na Vánoce nikdy nechyběla básnička nebo modlitbička. Některé si pamatuju.

„Zvoní zvonek na vzpomínku,

pomodlím se za maminku

za tu lásku, jež mě pěstí,

dej jí, Bože, stálé štěstí.

Na kostele zvonek cinká,

pomodlím se za tatínka,

dej mu, Bože, zdraví, sílu,

žehnej vždycky jeho dílu.

Ve zvonečku srdce buší,

pomodlím se za svou duši,

aby bez viny zde žila,

jako holubička bílá, amen!

Miluj své rodiče,

i když se s tebou vadí,

tu jejich lásku a něhu

ti nikdo jiný

na celém světě nenahradí.“

Protože je nebe modré, mám slzy v očích. Je mi to líto. Prababička umřela na začátku léta, byla moc nemocná.

„Nemoc deptá sice tělo, ale osvobozuje duši a také ji očišťuje, v nocích a dnech nucené nečinnosti napadají člověka myšlenky, které jako by se jinak bály příliš ostrého světla…Kdo nikdy nestonal, nezná dobře své nitro.“

            Bylo jí devadesát sedm let a byla to nejlepší prababička pod sluncem. Moc ráda na ni vzpomínám a nikdy na ni nezapomenu. Mám její růženec a knížku s modlitbami. Chybí mi…ale vím, že se na mě dívá seshora a drží nade mnou ochrannou ruku. Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením.

            Děkuju za všechno, babičko. Na zahrádce rozkvetla bílá konvalinka, protože dnes svátek má babička má milá, potěším tou kytičkou svoji babičku zlatou, co na hrob jí dám, kytičku vzpomínek.

Komentář VK: Ojedinělé dílo, autorka zapojila citáty, myšlenky, v určitých okamžicích text připomíná dokonce velice náročný útvar, esej. Autorka se vyjadřuje nesmírně upřímně, i ze samotného textu poznáme, jak silný byl její vztah k milované babičce.

Moja stařenka - Vojta Koten

24.10.2012 11:00

Vítězná práce v kategorii dospělí

Moja stařenka

        Nevím, esli sa do kategóryje literární sútěže „ MOJE BABIČKA“, vyhlásenéj ve Zvoně, vpasuju, ale mně o žádnú sútěž neide. Moja tetička Rozka sa o mňa a moju sestru starali a společně s našíma rodičama aj vychovávali. Svoje pravé stařenky sem nepoznal – stařenka Karolína Kotenová umřeli, dyž sem ešče nebyl na světě a stařenka Marie Kordulová odešli na věčnosť, dyž mně nebyly ani štyry roky. A tak, po pravdě, úlohy stařenky sa zhostili tetička Rozka Michenková, rozená Bařinová, sestra mojéj stařenky Marie.

            Tetička Rozka sa vdali za Pavla Michenku ( „…to bys viděu, jak uměu cvičit a jaké uměu  děuat kotulence. A dyž sa točiu na hrazdě, nekeré roby si aj zacpávaly oči,jak sa bály, že sa neudrží a pácne na zem. Ale Paveu  měu svale jak ze železa…“). Měli spolem dvě děti: Růženka umřela ešče v peřince a syn Fanoš byl tetičce velikú oporú lebo strýček Pavel odjeli do Argetýny, aby vydělali nejaké peníze a tetička s Fanošem že za něma dojedú. Ale nestalo sa tak, protože z Argentýny žádné peníze nedošly a strýček Pavel sa časem přestali ozývat. Tesařské umění sa rozplynúlo v pití a v kartách.

            Za války Fanoš těžko onemocněl.  V havírni , gde pracoval, dostal silné revma a ostál ležat. Proto sa moja mamka, neteř tetičky Rozky, přestěhovala k nim, aby jim pomáhala s opatrováním nemocného Fanoša a s prácú na malém hospodářství. Dyž  Fanoš  brzo po válce ve dvaceti rokách umřel, ostala mamka bývat u životem těžko skúšanéj tetičky. Dva roky po válce sem sa narodil já a štyry roky po mně moja sestra Růženka. Pamětníci vijú, že peněz nebylo a žití bylo těžké. Mamka s taťkú chodili do práce a tetička sa starali o nás, o domácnosť, o pole a o malé hospodářství. Měli sme prase, dvě koze, slépky, nekolik králíků a husí. Tyto každodenní starosti, ale aj radosti, dávaly tetičce zapomenút na svůj přetěžký úděl.

            Tetička byli velice hodná. Nepamatuju sa, že bych od nich negdy dostal lepanec, aj dyž bych si ho semtam ( viděné dnešníma očima) zaslúžil. Šecky tresty vypadaly a končily stejně: „ Zatrápené děcka! Já bych ti hned takú jednu břinkua, až by sa ti huava otočiua kúsavým dozadu“.

            Měl sem ščestí že mně rodiče nebránili v ničem, o co sem projevoval zájem. Ze šeckého najvjec sem rád čtl knižky- od pohádek až po knižky o přídodě. Měl sem psa, kočku, hrdličky, ochočenú slépku a aj kaču (kavku). A právě s kačú to bylo – pro mňa srandovní,ale pro tetičku negdy na saméj hranici, co sa ešče dalo vydržat a znést.

            Tetička chodili každý deň ráno do kostela a jednú sa stalo, že měli dom velice napilno. Potřebovali ít rychlo na záchod a tož v kalupu za sebú zabúchli vráta, položili páteřkama omotané podlitebí knižky na schody a taktak že jim to vyšlo dosednút. Záchod stál v rožku na dvoře pod karlátkú a dyž s velikú úlevú vyšli ven,spadla jim samú hrůzú brada. Kača stačila udělat s modlitebníma knižkama pořádek po svojém. Podařilo sa jí vyškubat nekolik listů, páteřky byly na cucky a svaté obrázky byly rozházané kamkerý. Svatý Josef byl rozglvaný a rozkmásaný na několik kúsků, panence Mariji chyběla hlava aj svatozář a dvojčátka andělíčci byli rozdělení jak po sijamskéj operaci. Kača už seděla na korýtkách a v zobáku měla pár posledních guliček z páteřků. Na celý konec vyřvávala: „ Kúúrrrník, sakrrra“ a ešče aj bárco horšího ( nevím, gdo ju to naučil? ). Tetička stáli rozkročená jak bohyňa pomsty a s metlú v ruce to téj nepleše kači vytmavili pěkně od plíc: „ Éj, šak počkaj ty odrhlico odrhnútá, enom co zletíš dúle, tož  ťa gécnu do řiti až ně nohu osereš !!! Toto sa děuá?!  Páteřky posvětěné až na Hostýnku a už je po nich… V čechmanu, snáď ťa sem sám čert poslau“. Já sem byl skovaný v šopce za dvércama a připadalo mně to velice srandovní, ale tetička byli rozčílená na nejvyšší stupeň, tak sem čučal , ani sem nedutal.

            Jak šly roky, tetičce ubývalo na fortelnosti až sa z nich stala babička od Boženy Němcovéj. Už neměli potřebu brblat, ale co řekli, to mělo váhu. Do dneška sa řídím jejich múdrú radú: dyž neco děuáš, dávaj si dobrý pozór, dycky je po ruce nejaký hňup…

            Dyž sem sa chtěl ženit, projevili sme aj s mojú budúcí ženú Vlastú přání, že bysme chtěli slováckú krojovanú svaďbu. Netrvalo dlúho a naše rodiny sa pustily do příprav  ostošest. Ze začátku nekeří krútili hlavama, ale postupně sa našéj myšlenky chytili šecí. Tetička, zručná ve vyšívání zástěr, košelí a obojků, háčkování obrusů, deček a šelijakých přehozů měli v chystání krojů jasno: „ Budeš sa ženit v téj vyšívanéj košeli, co sem vyšiua mojému Pavuovi k našéj svaďbě. Od téj doby je naškrobená a nažehlená v téj škatuli na mojéj skříni“. Padla ně jak ulétá a aj my ju od téj doby opatrujem jak rodinnú relikviju.

            Smrť tetičky Rozky mňa utvrdila v tem, jak sem to měl po celý jejich život u nich dobré… Už ležali bezmocná doma na posteli. Došel sem za něma a bylo jasné,že už sú napůl v nebi, ale dyž sem jich hladil po ruce, slabo mně ju stiskli a slabučkým  hláskem z nich zaznělo: „ Fanošu…“

            Dodneška s něma mlúvím. Doma máme jejich obrázek, kerý namalovali strýček Lojzik Holeček a dyž si s nečím nevím  rady lebo ( enom tak), dyž je ně dobře, tož sa natočím k obrázku a udělám to, čím sem jich drážíval: fúknu jim do ucha. A pokaždé učuju, jakdyby trochu nadurděnú, ale stejnako laskavú odpověď: „ Posúchaj, ty trúbo húpá, víš gde ně možeš nafúkat“.

            Spomínku na tetičku nenosím enom v sobě, ale v  nekerých chvílách ( dyž sa to hodí ) to svojému blízkému okolí předávám a připomínám, že člověk, kerý to měl za života přetěžké a přesto měl v sobě laskavosť, múdrosť a dobrotu, si zaslúží našu  najvěčí úctu.